26.10.06

Včera večer jsem se vrátil z Auschwitz, s lehce nepříjemným pocitem v mysli. Ale abych zachoval chronologii "výletu", začnu pěkně od rána.

Ráno ->
0130: Jdu spát, ukončuju Warcraft a chystám si do batohu důležité věci.
0210: Budím se a dávám si do batohu ještě důležitější věci.
0215: Zvoní budík.
0230: Zavazuji si tkaničky.
0300: Sedím v autobuse, který se pomalu rozjíždí do nočních Kralup.

A tak začal náš výlet do největšího masového popraviště 20. století.

Asi v 0800 ráno se mi konečně začaly klížit oči, po vyčerpávající cestě na silniční tepně zvané D1. Nabírali jsme kvůli zácpám zpoždění, a tak jsme do Osvětimi dojeli o 50 minu později.
Vrhli jsme se do komplexu cihlových budev, který stál hned u silnice. Nebudilo to ve mně nijak hrůzostrašný dojem, spíš mi to připomínalo letní rekreační objekt.
Nejdříve jsme měli objednaný 15-ti minutový film před prohlídkou. Díky své průpravě dokumentárními filmy na ČT2 jsem dobové záběry sovětských osvoboditelů přešel bez mrknutí. Pěkná hudba.
Následovala prohlídka Auschwitz, zpočátku komentovaná v polštině, posléze, po protestech méně jazykově zdatné části v češtině našeho pana profesora. Obligátní: "Zde je brána s nápisem "Arbeit Macht Frei", kudy procházeli likvidovaní..." mně nijak nevzrušovalo.
O to větší šok byl, když jsme vstoupili do jedné z budov s expozicí. Ve filmu se mluvilo o sedmi tunách vlasů, ostříhaných "vězňům", které se používaly na výrobu látek. Dvě tuny vlasů, vystavené v jedné místnosti tak působily dosti nepříjemně, protože celých sedm tun by místnost zcela zaplnilo. Jen hrubé plátýnko, vystavené v jedné vitríně nepůsobilo dojmem, že by bylo utkané z vlasů stovek mrtvých.

A tak pokračovaly ostatní vystavené předměty. Tisíce bot všech druhů, od malinkých bačkůrek až po dřeváky, stovky neshořelých brýlí, hromada kartáčů a hřebenů...
V jedné chodbě byly na zdech fotografie přijatých vězňů, dokud se ještě dělaly. U každé byl den přijetí a den smrti. Pamatuji se, že muži průměrně vydrželi něco mezi pěti a sedmi měsíci, zatímco ženy obvykle jen dva.
Zvlášť fotka nenápadného muže, která značila, že přežil pět dní a následující noci zemřel měla silný účinek.

Dům, ve kterém dělal pokusy Mengele.
Dvorek, na kterém se popravovali trestaní.
Sklep, ve kterém byla cela 90x90cm pro pět vězňů.
Spalovny, nebo spíše krematoria.

Topoly, stojící mezi baráky, jako by nevěděly nic o tom strádání.

A pak jsme vešli do českého národního domu, kde byly fotografie, citáty a dobové dokumenty, svědčící i o našich předcích.

Příchod do Auschwitz II - Birkenau byl již tišší. To byl ten koncentrační tábor, který prezentují filmy.

Holé lány nízké trávy, mezi nimiž vedly hliněné stezky, prokládané stájemi, upravenými pro 400 osob. Hrubé dřevěné boudy se dvěma krby, které by v noci nedokázaly vytopit ani poloviční prostor. Všude perimetr ostnatých drátů, prokládaný strážními věžemi a lampami.

Okamžitě se mi vybavila scéna z deváté části Band of Brothers, kde vojáci nevěřícně přicházeli k plotu, a viděli polomrtvé kostlivce, jak na ně vzhlížejí, s nadějí...

Položili jsme k památníku českých obětí kytici a odebrali se zpět k autobusu. Výlet byl u konce.

0 Comments:

Post a Comment

<< Home