25.9.06

Povídka - Pervers revers

Tajné fantazie mé mysli probleskávaly poslední dobou stále jasněji. Hrabalo mi z toho.

-provazy, kůže, latex... chrom...-

Bál jsem se jich. Dělalo se mi zle, když jsem viděl jen někoho svázaného tak, že se nemohl hýbat. Jenže dnes ráno jsem si uvázal na ruku konopné lanko, tak, aby tepny byly přiškrcené... A zvláštním způsobem mě uspokojoval pocit hnusu, který se mi z toho tlačil do hlavy.
Chtěl jsem zůstat normální, ale už jsem nemohl.
Bylo mi sedmnáct a chodil jsem na všeobecnou střední školu. Nijak skvělý prospěch, ale legendární postava po celé škole. Proslul jsem jak svými průsery, tak svými názory.
A teď to vypadalo, že se ta doba chýlí ke konci. Nikdy jsem neměl úspěch u děvčat, ale dnes ráno mi došlo, jak to napravit. Věděl jsem o jedné dívce - jmenovala se Veronika - která chodila jeden den ze školy velmi pozdě. Za tmy.

Já jsem věděl, jak ukončit ty noční můry, které mě mučily... Jak se zbavit vnitřního já, které mi velelo se trýznit věcmi, které se mi naprosto hnusily.

Jehly... Chladné, špičaté, neosobní. Kovové a blýskavé.

Bylo půl osmé a první sníh, který napadl ráno roztál ještě před západem slunce. Nachystal jsem své náčiní - lahvičku nepěkně zapáchající substance, hadřík, pouta, lano. Konopné, moc pevné lano.
A pak se objevila ona. Byla krásná, i v tvary zkreslujícím tlustém svetru. Chvíli mně šla hlavou myšlenka, že je škoda ničit takovou krásu, ale pak se ozvalo moje hlubší já. A já sám jsem se rozhodl ho jednou provždy zničit.
Když prošla okolo mého úkrytu, vyšel jsem ven a následoval jí. V ruce jsem měl hadřík, nasáklý chloroformem. Otočila se, protože byla tma. Pak mě poznala a usmála se na mně. Rozbušilo se mi srdce, ale usmál jsem se také a zrychlil krok.
Ve chvíli, kdy jsem k ní došel, vytáhla rukce z kapes - a zavrávorala, jak jsem jí na ústa přitiskl hadřík. Zatímco se zmítala, nevšiml jsem si, že vrazila jednu ruku zpátky do kapsy. Pak mě ovládl podivný pocit, když jsem zjistil, že moje ruce mě neposlouchají. Pomalu jsem si uvědomil, že Veronika má napřaženou ruku, pěst v mé bundě, a že mě cosi studí na břiše.

V šoku mi ruce sjely z jejího obličeje - zavrávorala, když se nadechla kyslíku - a odstoupil jsem. Bundu mi zbarvila krev.
Poklesl jsem na jedno koleno a zíral na stále se zvětšující skvrnu.
Ten druhý uvnitř někam utekl, zrovna když měl šanci si tak užít, napadlo mě zcela nesmyslně.
Pak Veronika promluvila :
"Málem jsi mě předběhl."
Zatočila se mi hlava.
"Teď jsi jen můj. Heh." Pousmála se, chytla mě za ruce, a táhla pryč. Měla docela sílu. Začal jsem omdlévat ale pořád jsem viděl, že skvrna na bundě je větší a větší...
Pak to vše zmizelo a najednou bylo dokonalé světlo.
Byl jsem v místnosti, která vypadala jako lednička, ale bylo celkem teplo. Podíval jsem se dolů, a zjistil, že mám ovázanou ránu v břiše, že bolí jak čert, a že jsem přivázaný koženými pouty ke zdi.
Zazmítal jsem sebou, protože jsem hluboko v sobě uslyšel divoký smích.
Zmítal jsem sebou už celkem dlouho, když se otevřely dveře a vstoupila Veronika. Měla na sobě jen spodní prádlo, a tlačila malý stolek, na kterém byly rozložené - chrom, lesk, chlad - hrozivé nástroje.
Nakažlivý smích uvnitř mé hlavy mě donutil se také rozchechtat. Chechtal jsem se ale jen chvíli. Veronika totiž přistoupila blíž, rozstříhala obrovskýma nůžkama moje šaty a vytáhla je zpod řemení.
Pak strhla obvaz na mé ráně, a začala ji olizovat. Bylo to skoro až příjemné. Jenže potom, potom to bylo horší. Potom jsem skrýval svoje já za to druhé já. Potom jsem přestal rozlišovat, čí já je čí, kdo je kdo, jestli Veronika je člověk nebo jestli mám stále všechny končetiny.

Potom jsem už nikdy neměl noční můry.

1 Comments:

At 5:17 PM, Blogger Kalipéro said...

Kam se hrabe Jirka Kulhánek :D

 

Post a Comment

<< Home